A když dokáže, je to něco jako medvěd na bicyklu. Zvládne to, ale nemotorně. Výzkumy ukazují, že představa muže-živitele, co se vítězně vrací z lovu na mamuta, se míjí s realitou. Nejen dnešní, ale i tou pravěkou.
Příběh o tom, jak se o vývoj lidstva zasloužili neohrožení muži, kteří se vydávali na lov, aby uživili rodinu, platí jen z části. A argument, že muž je biologicky vybavený pro riskantní lov, zatímco žena se nejlíp uplatní jako mírná a trpělivá pečovatelka o domácnost, neplatí už vůbec. Máme pro to pádné důkazy.
Kdo je tu z Marsu?
Muži se zajímají o věci, zatímco ženy o lidi a vztahy. Takže je jasné, proč muže přitahují technické obory a auta, zatímco ženy “přirozeně” tíhnou ke službám a pečovatelství. Proto pravěcí muži vynalézali nástroje pro účinnější lov. Proto, na rozdíl od lenochoda nebo gorily, dokáže člověk hrát na harfu a cestovat nadzvukovou rychlostí, no ne? Jenže je tu háček.
Psychologická analýza “přirozených” ženských a mužských zájmů definovala “věci” tak neurčitě, že vlastně o ničem nevypovídá. Ostatně, chtěli byste si nechat odebrat krev od zdravotní sestry, kterou nezajímá, jak funguje injekční stříkačka? Nebo řešit stavbu domu s projektantem, který neumí obyčejnému člověku vysvětlit, proč musí být dům podsklepený, natož zvednout telefon a komunikovat?
Nejsme naprogramovaní
Ženský a mužský mozek se tolik neliší. Zkušený neurovědec sice dokáže určit pohlaví podle mozku, ale nedokáže určit strukturu mozku podle vašeho pohlaví, tvrdí Cordelia Fine v knize Testosteron Rex. A uvádí výzkumy, které dokládají, že muži a ženy nespadají do dvou jasně oddělených škatulek nebo na dvě různé planety. Přesnější je představa spektra, sahajícího od nejmužštějšího muže po nejženštější ženu. A my ostatní se nacházíme někde mezi tím.
Rozdíly mezi mužským a ženským chováním se neodvíjejí od odlišného “naprogramování” mozku. Taková představa úplně pomíjí vliv prostředí, dodává Fine. Vezměte si celý lidský rod a rozdíly mezi tradičním způsobem obživy napříč světadíly: od nomádství a pastevectví přes arktický rybolov po trojpolní hospodaření. Stejně radikálně se liší modely soužití mužů a žen po světě. Najdete tu vládce harémů, muže na rodičovské, třináctileté nevěsty i nezávislé ženy v otevřených vztazích. Co z toho je “přirozené” a co nikoli?
Muži se nebojí rizika. Ale jakého?
Kluci jsou přece “přirozeně” soutěživější. Když se chtějí prosadit, klidně se poperou, aby druhým ukázali. Takže je jasné, že líp obstojí v konkurenci na pracovním trhu, zatímco ženy se radši drží zpátky. Za to může testosteron – takže muž bude automaticky i lepší lovec a živitel. Jenže ani ochota riskovat není prostý osobnostní rys. Výzkumy ukazují, že když někdo jezdí jako pirát silnic, neznamená to hned, že si troufne začít podnikat. Nebo sázet na koně ve velkém.
Ochotu riskovat projevují obě pohlaví. Jen třeba jinou formou, dodává Cordelia Fine. Myslíte si, že otěhotnění s vyhlídkou na možné zdravotní komplikace, ztrátu mladistvé postavy, kariérních vyhlídek nebo zázemí v podobě manželství není riskantní podnik? Možná to chce větší “koule” než obchodování na burze. A nezapomínejme, jak působí společenský tlak a očekávání. Když výchova probíhá stylem “správná holčička má sedět v koutě a nikam se nehrnout”, nakonec ji tam možná najdeme sedět.
Co dělaly ženy, když muži dělali evoluci
Teorie, která sahá až k Charlesi Darwinovi tvrdí, že za vývoj civilizace vděčíme pravěkým lovcům, kteří se kvůli obživě vydávali do velkého nebezpečí. Taková akce vyžadovala týmovou spolupráci a vzájemnou domluvu, a tak se vyvinula důmyslná lidská řeč. Lovit holýma rukama by byl holý nesmysl, takže vznikly první nástroje. Díky tomu máme dneska vymoženosti jako wi-fi nebo šicí stroj. Ženy se na evoluci nijak aktivně nepodílely, hlavně udržovaly doma oheň, žvýkaly šlachy na šití a staraly se o děti. A občas vyrazily na kořínky. Vážně tomu věříte?
První trhlinu dostal tenhle příběh koncem šedesátých let, když se v řadách antropologů objevily první ženy. A začaly zkoumat, co dělaly ženy, když muži byli na lovu. Adrienne Zihlman poukázala na to, že ženy-sběračky asi nenosily bobule domů v hrstech, ale potřebovaly nějaké nádoby. A taky nástroje na vyrývání kořínků. A nosítka na děti. Takže nástroje nebyly výlučným vynálezem mužů. Jenže, na rozdíl od pěstních klínů a sekeromlatů, se kožené vaky, látková nosítka nebo dřevěné “motyčky” rozložily v zemi a archeologové je nikdy nenašli.
A jak je to s tím lovem?
Představte si ženu atletické postavy, jak si to v sedmém měsíci těhotenství rázuje pouští Kalahari, na ramenou tříleté dítě, v ruce dřevěnou “motyčku” a na zádech vak s kořistí. Tenhle výjev zachytil antropolog Richard Lee v Jižní Africe počátkem 70. let minulého století. A nebylo na něm nic výjimečného. Pozorování života v kulturách, které stále žijí jako lovci a sběrači, ukazuje, jak asi vypadala “tradiční rodina” v našich zemích. Před dvěma miliony let. A teď se podržte. V lovecko-sběračských společnostech jsou si pohlaví rovnější a “všichni dělají všechno”. Protože jinak by nepřežili.
Na kořist v podobě velkých zvířat, která dotáhnou domů muži, se nedá spoléhat. 30-60 % kalorického příjmu rodin zajišťují ženy – sběrem a lovem drobných zvířat. Čísla pocházejí z výzkumů jihoafrického kmene !Kung, respektive kultury Aché ve východní Paraguayi. Lovkyně najdeme po celém světě, od Arktidy po Austrálii. Například ženy z kmene Martu v Západní Austrálii vynikají jako běžkyně, které dokážou v polední výhni uštvat a ulovit divokou kočku.
Když je žena na lovu
Mezi všemi lovkyněmi světa ale vyniká příklad žen ze společenství Nanadukan Agta žijícího na filipínském ostrově Luzon. Ještě před čtyřiceti lety zaznamenali antropologové jejich loveckou vášeň – a úspěšnost. Když muži odešli na několikadenní lov, ženy si mohly dát pohov a zaplétat si copánky, ale to ne. Daly se dohromady a ulovily prase. Běžně lovili muži a ženy společně. Nikdo nikomu nenařizoval, co má dělat, protože “tak je to přirozené”. Kdo se ale staral o děti? ptá se logicky matka od rodiny.
Svobodná volba “povolání” je možná jen když se o domácnost a výchovu dětí podělí všichni. Na stavbě domu pracovali muži i ženy, jídlo chystali také bez rozdílu. Kojence si ženy kmene Agta braly s sebou na lov, větší děti zůstávaly v péči starších členů rodiny. A nemusela to být ani rodina, ukazuje výzkum antropologa Marka Dyblea na Filipínách. Schopností spolupracovat mimo příbuzenské svazky se lidé odlišili od primátů a mohla vzniknout civilizace, jak ji známe. Až vás bude zase někdo zahánět k plotně, bude si muset najít lepší argument, než že takhle je to nastavené “od přírody”.
0 komentáøù