Je načase přestat věřit, že na vedoucích pozicích je málo žen, protože nejsou tak schopné, soutěživé a odvážné jako muži. Nebo že mezi sebou jen soupeří (o muže). Máme pro vás solidní vědecká data.
Ženy jsou “od přírody” mírnější, ústupnější a přizpůsobivější. Proto nemůžou uspět v konkurenci mužů na pracovním trhu, v politice a vlastně vůbec nikde, kde o něco jde. Nebo jinak: ženy se nedokážou vzájemně podporovat, proto nedosáhnou na vyšší společenské příčky, zatímco chlapi drží při sobě. Tak puťky, nebo fúrie? Když selže jedno vysvětlení, poslouží jiné. Je jedno, že si protiřečí. Přitom realita je úplně jiná.
Věří si ženy méně než muži?
Taky jste slyšely, že když se muž uchází o práci, jde do toho, i když splňuje požadavky inzerátu na 60 %, zatímco žena se odváží, jen když vyhovuje stoprocentně? Sheryl Sandberg, která tuhle informaci uvádí ve své knížce Opřete se od toho, má jednoduché vysvětlení: ženy si méně věří. Její prohlášení se ale neopírá o žádná fakta. Jak je to doopravdy? Proč ženy váhají víc než muži?
Co říkají čísla. Analýza sociální sítě Linkedin v roce 2018 ukázala, že 1) ženy odpovídají na méně inzerátů, 2) méně často se hlásí na seniornější pozice, než jaké zastávají, 3) pravděpodobněji uspějí v porovnání s muži, kteří se ucházejí o tutéž pozici. Tolik tvrdá data. Ale nic nám neříkají o tom, proč se to děje. Jak to, že se ženám daří lépe, když si údajně méně věří?
Pochybujte, ale jděte do toho
Na důvody, proč si ženy méně troufají, se podrobněji podíval Behavioural Insights Team. A zjistil, že se častěji zajímají o částečné a flexibilní úvazky, které jsou na seniornějších pozicích vzácnější. Taky je může odrazovat maskulinní mluva inzerátů. A pak je ve hře ženská ukázněnost, co se týče pravidel. Plus méně času na výběrová řízení.
Výzkum mezi víc než tisícovkou mužů a žen, o kterém píše Harvard Business Review, odhalil další zajímavá zjištění. V pochybnostech, jestli uspějí, když stoprocentně nesplňují podmínky, se muži a ženy zas tolik neliší (46,4 respektive 40,2 %). Pozoruhodné rozdíly se ale ukázaly jinde: 21,6 % žen se nehlásilo z obavy, že neuspějí (oproti 12,7 % mužů) a 15 % žen se striktně drželo stanovených požadavků (zatímco muži si z nich dělali hlavu jen v 8,5 %).
Opravdu se ženy bojí riskovat?
Zavedenou představu, že za mužskou neohroženost může přirozený výběr, přičemž pro ženy je evolučně výhodnější opatrnost, rozbila na kousky knížka Testosteron Rex od Cordelie Fine. Záleží totiž, o jakých rizicích mluvíme. Podle Cordelie Fine jsou rozdíly zjištěné ve výzkumech spíš individuální než předurčené pohlavím. A člověk, který nám připadá jako hazardér (ať jde o náhodný sex nebo o investice na akciovém trhu), nemusí riziko vnímat stejně jako my.
Vysvětlím. Ochota jít do rizika se silněji odvíjí od toho, co nám úspěšný podnik přinese, než od případného selhání. Při padesátiprocentní rozvodovosti je přece hazard pořídit si děti a ještě jít na mateřskou, s vyhlídkou, že už nikdy nebudeme mít takový plat a tolik času jako za svobodna, nemyslíte? Ženy dokážou riskovat stejně jako muži a psychologické výzkumy to potvrzují, říká Cordelia Fine a má pro to vědecké důkazy.
Proč (ne)být hodná holka
Překvapila mě studie, která proběhla v Číně. Cordelia Fine tu předesílá, že čínský ideál ztělesňuje žena nesmělá, poslušná, uctivá a hlavně cudná. Výzkumníci pozorovali chování lidí při hře založené na riskování. A víte, co se ukázalo? Když účastnice pokusu sledoval atraktivní muž, počínaly si umírněně. Ale jakmile byl švihák z dohledu, riskovaly úplně stejně jako opačné pohlaví. U mužů to bylo právě naopak: v přítomnosti fešandy se předháněli v odvaze.
Tlak okolí hraje zásadní roli. A to i na pracovišti. Pokud se od ženy očekává smířlivost a neprůbojnost, zatímco kolega, který si na rovinu řekne o zvýšení platu, získá respekt – kdo riskuje rozhodnutím promluvit si se šéfem větší ztrátu a horší vztahy? Fine dochází k závěru, že ženy projevují menší ambice, protože když si troufnou mířit vysoko, mohou utrpět citelnější ztráty. A když si k tomu přičtete, že hodná holčička je ideálem ve většině škol, udiví, že se ženy poslušně drží pravidel v inzerátech?
Pletichy a slepičárna. Jako fakt?
Když se nemůžou zúčastnit otevřené hry jako muži, pak ženám zbývají jen zákulisní hry. Další otřepaný argument, který elegantně vyvrací Angela Saini v knize Od přírody podřadné. Podle ní ženy dokážou bojovat o víc než o příčky na žebříku do kurníku. Je poslušnost a podřízenost samcům opravdu pravidlem napříč zvířecí říší? Angela Saini nás zavede k našich blízkým příbuzným: šimpanzům učenlivým a šimpanzům bonobo. (Kteří byli až do roku 1929 považovaní za stejný živočišný druh. Připomeňte si to, až si přečtete dva následující odstavce.)
Šimpanzi učenliví hráli donedávna první housle ve výzkumech, které dokládají biologický původ patriarchátu. Šimpanzí samci agresivně soupeří o partnerky, násilím si vynucují sex a bojují o své postavení v hierarchii. Navíc jsou fyzicky větší a silnější než samice, takže je jasné, kdo má mít hlavní slovo. Řevnivost panuje i mezi samicemi. Výš postavené šimpanzice terorizují ostatní, a to do takové míry, že méně privilegované samice potratí a nemají tím pádem tolik potomků (pokud vůbec nějaké). Proč by měla lidská společnost fungovat podle stejných pravidel?
Jenže šimpanzi bonobo to mají zařízené docela jinak. Samice šimpanzů bonobo tvoří pevné společenství, i když nejsou příbuzné. Hrají si spolu a dělí se o jídlo. Lov je také výsadou samic, které jedí jako první. Samci musí počkat, až jim samice (většinou jejich matka) nějaké maso dá. Nebo mohou výměnou za jídlo nabídnout sex. I když jsou menší, samice běžně útočí na samce. I sex provozují šimpanzi bonobo jinak než jejich “učenliví” bratranci. Znají francouzské polibky, praktikují orální sex a masírují si genitálie. Zdůvodnění mužské dominance biologií se hroutí jako domeček z karet.
Aby bylo jasno
Pokud ženy představují něžné pohlaví, rozhodně to nemají “od přírody”. Hlavní rolí hrají podmínky, v jakých vyrůstají a pracují. Ve společnostech, kde fungují férová pravidla vůči všem, nemají ženy důvod k úskokům a postelovým strategiím. Důkazem jsou premiérky v čele států jako Dánsko, Německo, Finsko, Norsko nebo Nový Zéland. O schopnostech žen riskovat svědčí příběhy desítek odbojářek a válečných zpravodajek. Odvahu prosadit se mezi muži projevily cestovatelky a umělkyně v dobách, které ženám rozhodně nepřály. Skvěle o nich píše Mia Kankimäki v knize Ženy, které mi nedají spát.
——————–
Proč je ten příběh podstatný?
Protože zaběhané představy a nepodložené “vědecké” teorie brání spoustě žen v tom, aby se prosadily, uplatnily svůj talent a vyrůstaly s vědomím, že mají svobodnou volbu. Že jejich role není biologicky předurčená. (obecně)
Protože ženy se umějí prosadit, ale mají víc zábran, které jsou společensky podmíněné. A spolupracovat taky umějí. Jen se podívat na správná data.
Proč ho vyprávím?
Protože spousta žen (ani mužů) toto neví a věří neustále opakovaným “pravdám”, které se na ničem nezakládají. A nikomu neprospívají. Kromě těch, kterým umožňují udržet si své postavení ve společnosti. (obecně)
Co chce sdělit?
Ženy se umějí prosadit a spolupracovat. Možná ne všechny. Ale nemá smysl vysvětlovat si jejich menší zastoupení v byznysu a politice nějakou biologickou daností.
Co ten příběh říká o životě, světě a době, ve které žijeme?
Lidský druh je nesmírně přizpůsobivý a v životě uplatňuje spoustu strategií, které nejsou jednotné pro celý svět a všechny kultury. Můžeme si vybrat, co nám vyhovuje a není důvod, aby se polovina společnosti automaticky podřídila pravidlům, která jí stanovil někdo jiný. (obecně)
O čem je ten příběh doopravdy?
O spravedlnosti.
Co přinese čtenářům?
Věcné argumenty, proč nejsou ženy fúrie ani puťky.
0 komentáøù