Kulturní mýty: Ženy se neumějí prosadit (ani spolupracovat)

autor: Olga Pohl | Lis 30, 2020 | Ženský styl

Je načase přestat věřit, že na vedoucích pozicích je málo žen, protože nejsou tak schopné, soutěživé a odvážné jako muži. Nebo že mezi sebou jen soupeří (o muže). Máme pro vás solidní vědecká data.  

Ženy jsou “od přírody” mírnější, ústupnější a přizpůsobivější. Proto nemůžou uspět v konkurenci mužů na pracovním trhu, v politice a vlastně vůbec nikde, kde o něco jde. Nebo jinak: ženy se nedokážou vzájemně podporovat, proto nedosáhnou na vyšší společenské příčky, zatímco chlapi drží při sobě. Tak puťky, nebo fúrie? Když selže jedno vysvětlení, poslouží jiné. Je jedno, že si protiřečí. Přitom realita je úplně jiná.

Věří si ženy méně než muži?

Taky jste slyšely, že když se muž uchází o práci, jde do toho, i když splňuje požadavky inzerátu na 60 %, zatímco žena se odváží, jen když vyhovuje stoprocentně? Sheryl Sandberg, která tuhle informaci uvádí ve své knížce Opřete se od toho, má jednoduché vysvětlení: ženy si méně věří. Její prohlášení se ale neopírá o žádná fakta. Jak je to doopravdy? Proč ženy váhají víc než muži?

Co říkají čísla. Analýza sociální sítě Linkedin v roce 2018 ukázala, že 1) ženy odpovídají na méně inzerátů, 2) méně často se hlásí na seniornější pozice, než jaké zastávají, 3) pravděpodobněji uspějí v porovnání s muži, kteří se ucházejí o tutéž pozici. Tolik tvrdá data. Ale nic nám neříkají o tom, proč se to děje. Jak to, že se ženám daří lépe, když si údajně méně věří?

Pochybujte, ale jděte do toho

Na důvody, proč si ženy méně troufají, se podrobněji podíval Behavioural Insights Team. A zjistil, že se častěji zajímají o částečné a flexibilní úvazky, které jsou na seniornějších pozicích vzácnější. Taky je může odrazovat maskulinní mluva inzerátů. A pak je ve hře ženská ukázněnost, co se týče pravidel. Plus méně času na výběrová řízení.

Výzkum mezi víc než tisícovkou mužů a žen, o kterém píše Harvard Business Review, odhalil další zajímavá zjištění. V pochybnostech, jestli uspějí, když stoprocentně nesplňují podmínky, se muži a ženy zas tolik neliší (46,4 respektive 40,2 %). Pozoruhodné rozdíly se ale ukázaly jinde: 21,6 % žen se nehlásilo z obavy, že neuspějí (oproti 12,7 % mužů) a 15 % žen se striktně drželo stanovených požadavků (zatímco muži si z nich dělali hlavu jen v 8,5 %).

Opravdu se ženy bojí riskovat?

Zavedenou představu, že za mužskou neohroženost může přirozený výběr, přičemž pro ženy je evolučně výhodnější opatrnost, rozbila na kousky knížka Testosteron Rex od Cordelie Fine. Záleží totiž, o jakých rizicích mluvíme. Podle Cordelie Fine jsou rozdíly zjištěné ve výzkumech spíš individuální než předurčené pohlavím. A člověk, který nám připadá jako hazardér (ať jde o náhodný sex nebo o investice na akciovém trhu), nemusí riziko vnímat stejně jako my. 

Vysvětlím. Ochota jít do rizika se silněji odvíjí od toho, co nám úspěšný podnik přinese, než od případného selhání. Při padesátiprocentní rozvodovosti je přece hazard pořídit si děti a ještě jít na mateřskou, s vyhlídkou, že už nikdy nebudeme mít takový plat a tolik času jako za svobodna, nemyslíte? Ženy dokážou riskovat stejně jako muži a psychologické výzkumy to potvrzují, říká Cordelia Fine a má pro to vědecké důkazy.

Proč (ne)být hodná holka

Překvapila mě studie, která proběhla v Číně. Cordelia Fine tu předesílá, že čínský ideál ztělesňuje žena nesmělá, poslušná, uctivá a hlavně cudná. Výzkumníci pozorovali chování lidí při hře založené na riskování. A víte, co se ukázalo? Když účastnice pokusu sledoval atraktivní muž, počínaly si umírněně. Ale jakmile byl švihák z dohledu, riskovaly úplně stejně jako opačné pohlaví. U mužů to bylo právě naopak: v přítomnosti fešandy se předháněli v odvaze.

Tlak okolí hraje zásadní roli. A to i na pracovišti. Pokud se od ženy očekává smířlivost a neprůbojnost, zatímco kolega, který si na rovinu řekne o zvýšení platu, získá respekt – kdo riskuje rozhodnutím promluvit si se šéfem větší ztrátu a horší vztahy? Fine dochází k závěru, že ženy projevují menší ambice, protože když si troufnou mířit vysoko, mohou utrpět citelnější ztráty. A když si k tomu přičtete, že hodná holčička je ideálem ve většině škol, udiví, že se ženy poslušně drží pravidel v inzerátech?

Pletichy a slepičárna. Jako fakt? 

Když se nemůžou zúčastnit otevřené hry jako muži, pak ženám zbývají jen zákulisní hry. Další otřepaný argument, který elegantně vyvrací Angela Saini v knize Od přírody podřadné. Podle ní ženy dokážou bojovat o víc než o příčky na žebříku do kurníku. Je poslušnost a podřízenost samcům opravdu pravidlem napříč zvířecí říší? Angela Saini nás zavede k našich blízkým příbuzným: šimpanzům učenlivým a šimpanzům bonobo. (Kteří byli až do roku 1929 považovaní za stejný živočišný druh. Připomeňte si to, až si přečtete dva následující odstavce.)

Šimpanzi učenliví hráli donedávna první housle ve výzkumech, které dokládají biologický původ patriarchátu. Šimpanzí samci agresivně soupeří o partnerky, násilím si vynucují sex a bojují o své postavení v hierarchii. Navíc jsou fyzicky větší a silnější než samice, takže je jasné, kdo má mít hlavní slovo. Řevnivost panuje i mezi samicemi. Výš postavené šimpanzice terorizují ostatní, a to do takové míry, že méně privilegované samice potratí a nemají tím pádem tolik potomků (pokud vůbec nějaké). Proč by měla lidská společnost fungovat podle stejných pravidel? 

Jenže šimpanzi bonobo to mají zařízené docela jinak. Samice šimpanzů bonobo tvoří pevné společenství, i když nejsou příbuzné. Hrají si spolu a dělí se o jídlo. Lov je také výsadou samic, které jedí jako první. Samci musí počkat, až jim samice (většinou jejich matka) nějaké maso dá. Nebo mohou výměnou za jídlo nabídnout sex. I když jsou menší, samice běžně útočí na samce. I sex provozují šimpanzi bonobo jinak než jejich “učenliví” bratranci. Znají francouzské polibky, praktikují orální sex a masírují si genitálie. Zdůvodnění mužské dominance biologií se hroutí jako domeček z karet.

Aby bylo jasno

Pokud ženy představují něžné pohlaví, rozhodně to nemají “od přírody”. Hlavní rolí hrají podmínky, v jakých vyrůstají a pracují. Ve společnostech, kde fungují férová pravidla vůči všem, nemají ženy důvod k úskokům a postelovým strategiím. Důkazem jsou premiérky v čele států jako Dánsko, Německo, Finsko, Norsko nebo Nový Zéland. O schopnostech žen riskovat svědčí příběhy desítek odbojářek a válečných zpravodajek. Odvahu prosadit se mezi muži projevily cestovatelky a umělkyně v dobách, které ženám rozhodně nepřály. Skvěle o nich píše Mia Kankimäki v knize Ženy, které mi nedají spát.

——————–

Proč je ten příběh podstatný?

Protože zaběhané představy a nepodložené “vědecké” teorie brání spoustě žen v tom, aby se prosadily, uplatnily svůj talent a vyrůstaly s vědomím, že mají svobodnou volbu. Že jejich role není biologicky předurčená. (obecně)

Protože ženy se umějí prosadit, ale mají víc zábran, které jsou společensky podmíněné. A spolupracovat taky umějí. Jen se podívat na správná data.

Proč ho vyprávím?

Protože spousta žen (ani mužů) toto neví a věří neustále opakovaným “pravdám”, které se na ničem nezakládají. A nikomu neprospívají. Kromě těch, kterým umožňují udržet si své postavení ve společnosti. (obecně)

Co chce sdělit?

Ženy se umějí prosadit a spolupracovat. Možná ne všechny. Ale nemá smysl vysvětlovat si jejich menší zastoupení v byznysu a politice nějakou biologickou daností.

Co ten příběh říká o životě, světě a době, ve které žijeme?

Lidský druh je nesmírně přizpůsobivý a v životě uplatňuje spoustu strategií, které nejsou jednotné pro celý svět a všechny kultury. Můžeme si vybrat, co nám vyhovuje a není důvod, aby se polovina společnosti automaticky podřídila pravidlům, která jí stanovil někdo jiný. (obecně)

O čem je ten příběh doopravdy?

O spravedlnosti.

Co přinese čtenářům?

Věcné argumenty, proč nejsou ženy fúrie ani puťky.

Kulturní mýty: Žena nedokáže lovit a uživit rodinu

autor: Olga Pohl | Lis 30, 2020 | Ženský styl

A když dokáže, je to něco jako medvěd na bicyklu. Zvládne to, ale nemotorně. Výzkumy ukazují, že představa muže-živitele, co se vítězně vrací z lovu na mamuta, se míjí s realitou. Nejen dnešní, ale i tou pravěkou.

Příběh o tom, jak se o vývoj lidstva zasloužili neohrožení muži, kteří se vydávali na lov, aby uživili rodinu, platí jen z části. A argument, že muž je biologicky vybavený pro riskantní lov, zatímco žena se nejlíp uplatní jako mírná a trpělivá pečovatelka o domácnost, neplatí už vůbec. Máme pro to pádné důkazy. 

Kdo je tu z Marsu?

Muži se zajímají o věci, zatímco ženy o lidi a vztahy. Takže je jasné, proč muže přitahují technické obory a auta, zatímco ženy “přirozeně” tíhnou ke službám a pečovatelství. Proto pravěcí muži vynalézali nástroje pro účinnější lov. Proto, na rozdíl od lenochoda nebo gorily, dokáže člověk hrát na harfu a cestovat nadzvukovou rychlostí, no ne? Jenže je tu háček. 

Psychologická analýza “přirozených” ženských a mužských zájmů definovala “věci” tak neurčitě, že vlastně o ničem nevypovídá. Ostatně, chtěli byste si nechat odebrat krev od zdravotní sestry, kterou nezajímá, jak funguje injekční stříkačka? Nebo řešit stavbu domu s projektantem, který neumí obyčejnému člověku vysvětlit, proč musí být dům podsklepený, natož zvednout telefon a komunikovat? 

Nejsme naprogramovaní 

Ženský a mužský mozek se tolik neliší. Zkušený neurovědec sice dokáže určit pohlaví podle mozku, ale nedokáže určit strukturu mozku podle vašeho pohlaví, tvrdí Cordelia Fine v knize Testosteron Rex. A uvádí výzkumy, které dokládají, že muži a ženy nespadají do dvou jasně oddělených škatulek nebo na dvě různé planety. Přesnější je představa spektra, sahajícího od nejmužštějšího muže po nejženštější ženu. A my ostatní se nacházíme někde mezi tím.

Rozdíly mezi mužským a ženským chováním se neodvíjejí od odlišného “naprogramování” mozku. Taková představa úplně pomíjí vliv prostředí, dodává Fine. Vezměte si celý lidský rod a rozdíly mezi tradičním způsobem obživy napříč světadíly: od nomádství a pastevectví přes arktický rybolov po trojpolní hospodaření. Stejně radikálně se liší modely soužití mužů a žen po světě. Najdete tu vládce harémů, muže na rodičovské, třináctileté nevěsty i nezávislé ženy v otevřených vztazích. Co z toho je “přirozené” a co nikoli?

Muži se nebojí rizika. Ale jakého?

Kluci jsou přece “přirozeně” soutěživější. Když se chtějí prosadit, klidně se poperou, aby druhým ukázali. Takže je jasné, že líp obstojí v konkurenci na pracovním trhu, zatímco ženy se radši drží zpátky. Za to může testosteron – takže muž bude automaticky i lepší lovec a živitel. Jenže ani ochota riskovat není prostý osobnostní rys. Výzkumy ukazují, že když někdo jezdí jako pirát silnic, neznamená to hned, že si troufne začít podnikat. Nebo sázet na koně ve velkém.

Ochotu riskovat projevují obě pohlaví. Jen třeba jinou formou, dodává Cordelia Fine. Myslíte si, že otěhotnění s vyhlídkou na možné zdravotní komplikace, ztrátu mladistvé postavy, kariérních vyhlídek nebo zázemí v podobě manželství není riskantní podnik? Možná to chce větší “koule” než obchodování na burze. A nezapomínejme, jak působí společenský tlak a očekávání. Když výchova probíhá stylem “správná holčička má sedět v koutě a nikam se nehrnout”, nakonec ji tam možná najdeme sedět. 

Co dělaly ženy, když muži dělali evoluci

Teorie, která sahá až k Charlesi Darwinovi tvrdí, že za vývoj civilizace vděčíme pravěkým lovcům, kteří se kvůli obživě vydávali do velkého nebezpečí. Taková akce vyžadovala týmovou spolupráci a vzájemnou domluvu, a tak se vyvinula důmyslná lidská řeč. Lovit holýma rukama by byl holý nesmysl, takže vznikly první nástroje. Díky tomu máme dneska vymoženosti jako wi-fi nebo šicí stroj. Ženy se na evoluci nijak aktivně nepodílely, hlavně udržovaly doma oheň, žvýkaly šlachy na šití a staraly se o děti. A občas vyrazily na kořínky. Vážně tomu věříte?

První trhlinu dostal tenhle příběh koncem šedesátých let, když se v řadách antropologů objevily první ženy. A začaly zkoumat, co dělaly ženy, když muži byli na lovu. Adrienne Zihlman poukázala na to, že ženy-sběračky asi nenosily bobule domů v hrstech, ale potřebovaly nějaké nádoby. A taky nástroje na vyrývání kořínků. A nosítka na děti. Takže nástroje nebyly výlučným vynálezem mužů. Jenže, na rozdíl od pěstních klínů a sekeromlatů, se kožené vaky, látková nosítka nebo dřevěné “motyčky” rozložily v zemi a archeologové je nikdy nenašli. 

A jak je to s tím lovem?

Představte si ženu atletické postavy, jak si to v sedmém měsíci těhotenství rázuje pouští Kalahari, na ramenou tříleté dítě, v ruce dřevěnou “motyčku” a na zádech vak s kořistí. Tenhle výjev zachytil antropolog Richard Lee v Jižní Africe počátkem 70. let minulého století. A nebylo na něm nic výjimečného. Pozorování života v kulturách, které stále žijí jako lovci a sběrači, ukazuje, jak asi vypadala “tradiční rodina” v našich zemích. Před dvěma miliony let. A teď se podržte. V lovecko-sběračských společnostech jsou si pohlaví rovnější a “všichni dělají všechno”. Protože jinak by nepřežili.

Na kořist v podobě velkých zvířat, která dotáhnou domů muži, se nedá spoléhat. 30-60 % kalorického příjmu rodin zajišťují ženy – sběrem a lovem drobných zvířat. Čísla pocházejí z výzkumů jihoafrického kmene !Kung, respektive kultury Aché ve východní Paraguayi. Lovkyně najdeme po celém světě, od Arktidy po Austrálii. Například ženy z kmene Martu v Západní Austrálii vynikají jako běžkyně, které dokážou v polední výhni uštvat a ulovit divokou kočku. 

Když je žena na lovu

Mezi všemi lovkyněmi světa ale vyniká příklad žen ze společenství Nanadukan Agta žijícího na  filipínském ostrově Luzon. Ještě před čtyřiceti lety zaznamenali antropologové jejich loveckou vášeň – a úspěšnost. Když muži odešli na několikadenní lov, ženy si mohly dát pohov a zaplétat si copánky, ale to ne. Daly se dohromady a ulovily prase. Běžně lovili muži a ženy společně. Nikdo nikomu nenařizoval, co má dělat, protože “tak je to přirozené”. Kdo se ale staral o děti? ptá se logicky matka od rodiny.

Svobodná volba “povolání” je možná jen když se o domácnost a výchovu dětí podělí všichni. Na stavbě domu pracovali muži i ženy, jídlo chystali také bez rozdílu. Kojence si ženy kmene Agta braly s sebou na lov, větší děti zůstávaly v péči starších členů rodiny. A nemusela to být ani rodina, ukazuje výzkum antropologa Marka Dyblea na Filipínách. Schopností spolupracovat mimo příbuzenské svazky se lidé odlišili od primátů a mohla vzniknout civilizace, jak ji známe. Až vás bude zase někdo zahánět k plotně, bude si muset najít lepší argument, než že takhle je to nastavené “od přírody”.

Holá fakta o holení v rozkroku

autor: Olga Pohl | Led 23, 2020 | Ženský styl

Chlupy v podpaží, rozkroku a jejich (ne)holení jsou stejně třaskavé téma jako domácí porody. Navzdory skutečnosti, že tu nejde o život. Ať už se svým porostem děláte cokoli, můžou se vám hodit podložené informace.

Proč máme chlupy

Blonďaté, kudrnaté, husté, jemné, tmavé nebo rezavé, všechny mají jeden účel: chránit naše citlivé partie. Ochlupení v podpaží a rozkroku, které nám zbylo po našich osrstěných předcích, dále signalizuje, že jeho nositel je zralý k tomu provozovat sex a množit se. A to není všechno. Leccos naznačují něžná slovní spojení „vonná tráva“ nebo „mech“, která pro chloupky v klíně existují v čínštině. Pokožka v klíně i v podpaží totiž vydává vůni, která obsahuje feromony. Ochlupení pomáhá uvolňovat tento „osobní parfém“ do okolí a lákat potenciální sexuální partnery. U žen se vůně navíc mění v závislosti na menstruačním cyklu.

Jak na intimní hygienu

Navzdory výkřikům, které se na vás sesypou po desítkách, když se na ženském diskusním fóru odvážíte zeptat, proč si se (ne)holit, není na ochlupení v rozkroku nic nehygienického. Vagina má úžasnou schopnost samočištění, takže jediné, co je potřeba dělat, je pravidelně se omývat vodou a případně prostředkem na intimní partie.

Holení není zdravé. Jako fakt.

I když hlaďounká pokožka působí na pohled čistě a vymydleně, opak je pravdou. Při holení nebo depilaci voskem si způsobíte bezpočet mikroskopických zranění, která dovnitř zvou mikroby všeho druhu. Tím spíš, že v rozkroku bývá vlhčeji než na odhalených částech těla. Například závodní cyklistky se neholí v tříslech vůbec a mají pro to dobré důvody. Ochlupení chrání pokožku kolem přirození před třením, kterému jsou závodnice vystavené při dlouhých štrekách v sedle. Takže se zbytečně neodřou a podají lepší výkon. Tentýž princip platí při sexu, kdy je vaše pokožka vystavená intenzivnímu tření (i když hodiny to asi netrvá, uznávám). Narušená kůže je také méně odolná proti nákaze pohlavními chorobami jako chlamydie nebo genitální herpes.

Jak se holit bez zbytečných následků

Kromě rizika v podobě infekcí vás může potkat také patálie v podobě svědění nebo zanícených pupínků (které nejsou zrovna sexy, co si budeme povídat). Když už se tedy holíte, dělejte to šetrně. Před holením si chloupky zastřihněte nakrátko. Udělejte si jemný peeling a hlavně: neholte se nasucho a používejte ostrou žiletku. Potom si holé partie natřete gelem s aloe vera nebo jiným zklidňujícím prostředkem. Horká sprcha nebo koupel taky není ideální způsob zklidnění podrážděné kůže, takže si radši počkejte do druhého dne.

Zarůstání a jak mu předcházet

K zarůstání dochází hlavně po depilaci voskem. Nově dorůstající chloupek nevyroste na povrch a namísto toho se tísní pod kůží. Nevypadá to hezky a není to příjemné. Odolejte pokušení dloubat zarostlé chloupky ven a namísto toho aplikujte jemný peelingový prostředek. Pokud zarůstání přetrvává, zvažte možnost chloupky jen zastřihávat.

Co dělat, když říznete do živého

Nejlepší první pomoc vám poskytne kamenec, který při holení používali už naši dědečkové. (Babičky, pokud vím, ne.) Jedná se o minerál síran draselno-hlinitý, který má schopnost stáhnout póry a zastavit krvácení, což je přesně to, co potřebujete po holení. Jeho používání nemusíte omezovat na případy pořezání. Skvěle funguje i proti pocení, takže pro ošetření oholeného podpaží je to ideální volba.

Holení versus brazilka

Brazilská depilace (která se provádí horkým voskem ve speciálních salonech) má oproti holení dvě hlavní výhody: nemusíte si to dělat samy a hladká kůže vám vydrží déle. Nevýhod je víc, záleží na tom, co vám osobně přijde jako přínosnější. Za prvé: „brazilka“ bolí jako čert. Za druhé je to nákladná procedura. Dále vám způsobí poranění v podobě narušených cibulek ochlupení uložených hluboko v pokožce. Podrážděnou kůži nesmíte 24 hodin vystavovat slunci ani působení horké vody, na sex zapomeňte nejméně do druhého dne. A když budete mít opravdu smůlu, může vás postihnout virová infekce zvaná Molluscum contagiosum.

Ptáme se…

Jakou kadeřnickou úpravu rozkroku volíte vy?

Máte radši holení, brazilku nebo přírodní styl?